Gawain (31. října - 2. listopadu 2008)

Gawain, který vymysleli a zorganizovali Prófa s Hátou, se uskutečnil 31. října – 2. listopadu. Zajímavý byl rozhodně tím, že se na provedení podíleli zřejmě rovným dílem jak Křišťál (tedy ti lepší), tak i Watakí (ti druzí) a i hráči byli z těchto dvou středisek, přesně řečeno 2 skupinky byly naše a jedna skupinka byla z Watakí. Pro nás mladší to byl první Gawain, ale rozhodně to nebyla první zkušenost s „hrou na hrdiny naživo“, protože v podobném duchu jsme měli celý tábor. Pro pořádek a pro neznalé v tomto oboru, Gawain je jedna z her, které by se dali označit jako LARPy (volně přeloženo právě hra na hrdiny naživo), tedy jakási hra, kdy každý hraje nějakou postavu, děj se většinou odehrává ve fantasy světě.

Vše začalo v pátek, kdy jsme my, jako hráči, jeli sami do Dolního Polubného, kde na nás už čekali průvodci a odvedli nás na chatu, už při cestě se ukázal pravý hrdina, který se nebál vyndat svítilnu a neohroženě se vrhnul do divočiny hledajíc vhodnou cestu pro své druhy (shodou okolností to je zrovna pisatel tohoto článku:)). Po příchodu jsme se konečně dozvěděli něco bližšího k příběhu: dostali jsme se na ostrov Hällristingar, dřív zde docela dobře vládl královský rod, ale pak přišli nájezdníci (Harnenští), kteří ostrov dobyli, rod svrhli a nastolili krutovládu, ale malé princezně se podařilo utéct a založila si vlastní dvorec Glitnirdaleko v lesích. Když vyrostla, tak začala organizovat odboj, ale co se neděje. Každý kdo chce bojovat, potřebuje zbraně, bojovníci za svobodu získávají na meče a ostatní zbraně rudu z dolu u osady Skírn, poslední dobou je však ruda nekvalitní a zbraně se při úderu tříští na kousky, s takovým vybavením je samozřejmě těžké bojovat, natož vyhrávat, takže princezna potřebuje nás, abychom ji pomohli vyřešit tuto záhadu a uvedli její bojovníky do bojeschopného stavu. Toliko tedy k příběhu, večer ještě byly cechovní zkoušky (kterými prolezli všichni:)) a večeře, dále se už zážitky hodně lišily, protože jsme velkou část dne prožili jenom v našich skupinkách, dále tedy budu popisovat, co se stalo při putování naší skupince a budu rád, když se tady objeví něco podobného i od druhé naší družinky.

1. Skupinka

Vlastně jsme si ani žádné jméno nedali a tak pro odlišení ještě přesně uvedu všechny členy: Kamza – kouzelník, Kuba – trpaslík a válečník, Míša – léčitelka, Lucka – léčitelka, Nikča – zloděj. Původně nás mělo být míň, než ve druhé kříšťálovské družince, ovšem kvůli jejich malé účasti nás bylo o dva víc, orgové se ale rozhodli, že se nikdo od nás nepůjde posilnit druhou skvadru a tak jsme tažení procházeli v pěti a oni ve třech.

Sobota

Po budíčku se nám všem chtělo ještě spát, pro mě bylo největší lákadlo snídaně, takže jsem vstal ještě jakžtakž a to bylo jedině dobře, protože byli švédské stoly (vařil Kasař!). Když jsme se najedli, tak jsme se začali připravovat, zřejmě nejlíp z nás vypadal Kuba, měl dlouhé vousy, helmu a velkou obouruční sekeru a jako bonus ještě kroužkovku, protože to byl náš jediný válečník, tak bylo jedině dobře, že měl dost životů už od začátku. Trochu nejistě jsme postávali před chatou a očekávali průvodce, čekání jsme si zkracovali tím, že jsme si přehazovali jídlo a flašku s pitím, nikdo to nechtěl nést, dopadlo to tak, že pět lidí mělo na půl dne půl litru vody, půlku chleba a sýr a samozřejmě nikdo z nás neměl nůž:).

1. chod

Jako průvodce přišel Sapik, měl dva úkoly, ukázat směr kam jít a vypustit nás v určitém intervalu, s pomocí nás všech se mu to nějak povedlo a my jsme si hned zezačátku pěkně vystoupali sjezdovečku. Chtěl bych upozornit, že nebudu popisovat všechna setkání, některá nejsou zajímavá a některá si už nepamatuji, napíšu jenom ty, které jsou něčím zajímavé. Naše první setkání bylo ještě na sjezdovce, nějaký pošuk stál u dveří a tvrdil, že za nimi je truhla. Vzpomněl jsem si, že mám nějaké kouzlo na otevírání dveří, naneštěstí jsem neznal dobře název, takže přišla na řadu moje chytrá knížka, kterou jsem vyndával ještě hodněkrát. Za dveřmi byla opravdu truhla a po jejím otevření se ovšem maník zachoval velmi chamtivě a hloupě, chtěl všechno pro sebe… Jelikož nás bylo pět a on jeden, tak dostal to, co chtěl, a my taky:). Dále jsme narazili na postavu, která už vypadala o poznání víc důstojně, byl to náboženský fanatik a nabídl nám možnost, věřit v boha Sigmara. Nevěděli jsme, kdo to vůbec je, ale když jsem nahlas navrhl, že by jsme ho mohli prostě zabít, tak pohodil pláštěm tak, aby byla vidět jeho obouručka – to zapůsobilo. Ačkoli jsme věděli, že by jsme ho dali, tak jsme nějak nechtěli problémy a souhlasili, to, že to bude mít nějakou roli dál a ne zrovna pozitivní jsme tušili, ale že toto rozhodnutí bylo tak osudové, to jsme si nedokázali představit ani v těch nejhorších snech. Další setkaní byli mňoukalové, kteří se moc neměli ke komunikaci, zato ale házeli kůru. S mým návrhem je prostě zabít jsem nepochodil, tak jsme s nimi navazovali rozhovor – marně a zkoušeli je prostě obejít – marně, takže nakonec zvítězil můj návrh a prostě jsme je krosli:). Po cestě dál jsme narazili na dvě socky u ohně, byli to vesničané a odrazovali nás od cesty dál do hor, tehdy jsme si mysleli, že je to jen nějaká výplň mezi zběsilou a ještě zběsilejší akcí, nicméně tomu tak nebylo, jak jsme se dozvěděli dál. Poté jsme potkali bazilišky, které jsme zabili, bohužel zkamenili naší léčitelku a my jsme ji nějak museli přenést dál. Jeden chrabrý hrdina (já) si kámen vzal na záda a nesl, když jsem obcházel kaluž, tak se mi však pod tíhou toho zatracenýho šutru smekla noha a já zahučel do ohromný kaluže a se mnou i kámen (jako bych něco uvnitř slyšel nadávat, ale to jsem se asi přeslechl). S šutrem nám pomohla víla a jako poslední setkání byla patrola Harnenských, jelikož to byli úhlavní nepřátelé, tak to ani jinak, než bojem skončit nemohlo.

2. chod

Po zabití již zmiňované patroly jsme měli čas na odpočinek, který jsme vyplnili hlavně ukusováním našeho chleba a zaškrtáváním nových schopností. Poté jsme opět vyrazili na cestu a první zajímavější setkání byli trpaslíci, kteří chtěli peníze za průchod. Jejich mýtné však bylo neúnosné a tak jsme zkoušeli nějaké triky, neskočili na nic a cenu se nám podařilo snížit jen minimálně a tak začala bitka, která byla hustá. Během ní jsem prohodil kouzla (naznačil jsem jiné kouzlo, než jsem řekl) a tak jsem se docela dobře ztrapnil:), po zamordování trpaslíků nás zase čekal docela kopec a po několika dalších setkání jsme narazily na nějaké kněžky, které se na nás docela bez okolků vrhli (dobře tak, stejně by jsme 10 minut kecali a pak by jsme je stejně odkrouhli:)) Můj pravidelný návrh „Prostě je zabijem“ tedy prošel rychlým schválením a začala řežba, která se docela lišila od ostatních. Druidky měly jenom hole, ale dalo se s nimi útočit, dále byly odolné proti základní magii a samy měly dost kouzel, já jak blbec hrál všechny kouzla, i když jsem měl rekrax….hrubá síla nakonec zvítězila a odměna byla sladká, životy všem a hůlka, se kterou jsme mohli seslat 10 dumdumů (tedy ubrat 10 životů). Jako poslední bojové setkáni byly wyverny, měly ocasy, se kterými dávaly za dva, paralýzu strachem (čili minutové vyřazení z boje) a rozsáhlou imunitu, takže zranit je zbraněmi byl opravdu kumšt. Na jejich eliminaci rupla celá dumdum hůlka a všechny moje magy, štěstí, že poslední setkání bylo jenom prokázání totožnosti, tedy že patříme k princezně Ydalir, pak nastal konec dalšího chodu a oběd.

3. chod

Po obědě jsme dostali krátký polední odpočinek a pak zase hurá do boje a do osady Skírn. Došli jsme opět ke sjezdovce a jelikož jsme už byli dost unavení, tak nás pohled na ni velice zraňoval, ale co se dalo dělat. První setkání bylo ještě před výstupem, ze smrčků vyběhl nějaký maník a očividně měl radost, že nás vidí, když se k nám ale přiblížil, tak najednou čapnul Nikču, dal jí pod krk nůž a chtěl peníze, ty jsme mu samozřejmě dát nechtěli a tak jsem ho uspal a náš zloděj se rychle vyvlíknul ze spáru toho šupáka. Já a trpaslík, dychtiví po boji, jsme ho chtěli zabít, ale tento návrh se nesetkal s pozitivními ohlasy u dívčí poloviny naší družinky, vše to vyřešil sám šupák, když ihned po probuzení vzal nohy na ramena (zřejmě přišel na to, že jsme jinačí borci než nějaký Franta a Pepa z Dolní Lhoty). Nicméně teď už nás sjezdovka opravdu čekala, na jejím konci jsme potkali brouky ankhegy s velkými a ostrými drápy, ty jsme zabili (komunikace se ukázala zbytečnou), po souboji jsem byl upozorněn, že používáním dýky se vzdávám magie, což mě naštvalo, protože v pravidlech je psáno, že kouzelník smí používat dýky a předchozí 2 chody nikdo žádné výčitky neměl. Dále jsme se dostali k astronomovi, který bydlel v obrovské věži a její nejvyšší patra prý vůbec nebyla vidět! a opravdu jsem je neviděl! Ten po nás chtěl, abychom poznali nějaké souhvězdí, ačkoli od trpaslíka se očekávalo nejmíň, že souhvězdí pozná, tak to byl právě on, kdo je pojmenoval a překvapil tím nás a podle jeho slov i sebe:). Další setkání bylo snad pro naši družinku asi to nejmíň povedené. Potkali jsme strigy, které se docela kámošily s holkama, ale kluky (tedy mě a trpaslíka) přímo nesnášely, o nějaké uvolnění cesty tedy nemohla být ani řeč. Naše původní taktika, že holky kolem nich projdou a pak jim vpadnou do zad, vzala za své, když do nás strigy začali rubat a naše holky jenom stály… V první fázi jsme ještě byl něco schopen zakouzlit a nějaké kouzlo a dočasně některé odstranit z boje, postupem času se však boj změnil ve zběsilou ústupovku, kdy my jsme ustupovali, jak nejrychleji jsme mohli a snažili rány vykrýt, zatímco naše holky postávaly a dívaly se, s výmluvou, že neví co dělat - to jsem se docela naštval, oni tam vraždí půlku skupinky a oni nevědí co mají dělat. Zezačátku nás ještě léčili, pak ale napochodovala Želva a jak sama říkala, prokecala jim díru do hlavy, výsledek byl, že už nás přestali léčit a pokračovali s postáváním. Snažili jsme se utéct, ale povedlo se to jenom mě, trpaslíkovi s těžkou kroužkovkou ne a tak jsem se vrátil, bohužel v době mého návratu mu už nezbývalo moc životů a rychle umřel, jakože totálně umřel. V tu dobu nás strigy nechaly být a poradily, ať jdeme do chaty. To trvalo asi půl hodiny, tam jsme se nakonec dozvěděli, že jsme měli pokračovat dál a trpaslík s námi měl jít, ale do ničeho se nevměšovat, když už ale byl na chatě, tak tam měl zůstat a my jsme to měli dokončit. Šli jsme tedy zpátky za posledním setkáním (na které jsme shodou okolností narazili už při cestě na chatu), to nebylo bojové a tak jsme se vrátili bez úhony na chatu, tímto zmatkováním s mrtvolou jsme ztratili tak hodinu a půl času, chybami se člověk učí.

Hospoda

K naší velké radosti jsme se teda dostali do osady Skírn a naše první kroky (a také poslední) vedly samozřejmě do hospody. Ještě na prahu jsme potkali nějakou věštkyni a podle ní jsem si měl dávat pozor na ženu s modrými šaty a se zrzavými vlasy, tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost a to byla chyba:). V hospodě se nám dostalo všemu, potkali jsem nového trpaslíka, který se k nám docela záhy přidal (řekl bych, že to snad byl jeho bratr, kvůli té podobě, ale trpajzlíci jsou všichni stejní, tak nevím), dále jsme mohli svlažit naše rty v medovině nebo pivě (respektive čaji nebo šťávě) a taky jsme dostali něco na ukojení našeho hladu. Samozřejmě v hospodě se sešlo spousta podobných individuí jako jsme byli my a tak o zábavu, rvačky a děsivé historky nebyla nouze. Snad poprvé za můj život se mi splnil můj osud, když mě polila plným půllitrem piva ona tajemná zrzka:). Hospodský se brzy zapomněl u karbanu a tak jsme se museli obsluhovat sami, ale určitě to byl nezapomenutelný večer, který nás určitě posilnil na další den, bylo to potřeba.

V průběhu večera jsme byli povoláni našim novým bohem – Sigmarem, měli jsme naplnit hrníčky poměrně velký hrnec vodou z místní říčky a tak dokázat víru. Trpaslík, který s námi vlastně vůbec nemusel chodit, protože toho týpka vůbec nepotkal, šel s námi a hned při první dodávce se mu podklouzly nohy upadl a zlomil si ruku… naštěstí bylo poblíž hodně ranhojičů a ihned byl odvezen k ještě větším odborníkům, ale s něčím takovým bojovat nemohl, takže na neděli jsem neměli ani jednoho bojovníka a to rozhodně nevěštilo nic dobrýho.

4. chod

V neděli ráno jsme se hned vydali z osady do dolů a to slibovalo pořádný nářez:). První překážkou byl troll, který se po zabití za chvíli hned zvednul, po několikátém zabití se Kuba (který vše procházel s námi a měl mít nějaké kouzla, žádný z orgů mu však nic výslovně neřekl, takže jen chodil) přečetl v bestiáři, že po zabití musí být zraněn ještě ohnivým kouzlem, stalo se a šlo se dál. Další zajímavé setkání byla pavučina, mohlo nám dojít, že pavučina není vždycky sama, ale poblíž je i stavitel. Při prolézání pavučiny se člověk nesměl dotknout vláken, protože pak měl přikovanou nohu nebo znonarmovanou zbraň. První lezl zloděj, ihned jak vylezl, tak odkudsi přilétla jakási tekutina zřejmě jed, který ubíral za jedna. Zloděj byl nucen se bránit před pavoukem a my ostatní byli za pavučinou. Já, jako už mnohokrát dřív, jsem dřív jednal a pak teprve přemýšlel, snažil se prolézt a pomoct zlodějovi, samozřejmě, že brzy jsem byl přikován a moje hůl byla rozžhavená, ale alespoň jsem měl čas na přemýšlení a ihned jak se moje hůl dala používat, tak jsem zakouzlil spánek a tak prodloužil život našeho chudáka zloděje. Záhy jsem prolezl, ale ještě stále nebylo vyhráno, naštěstí naše léčitelky uměly léčit i na dálku a tak nás léčily přes pavučinu a s pavoukem to pak šlo z kopce:). Další setkání byli koboldi, byli tři a dali nám dost zabrat… Stejně jako předtím se ukázal nedostatek bojovníka a ve chvíli, kdy do nás šli jenom tři potvory tak už jsme měli co dělat, abychom vůbec přežili, půlka družinky byla prakticky permanentně mrtvá (měli jeden život, takže nemohli nic dělat ale mohli být ještě normálně vyléčeni), nakonec se nám to nějak podařilo překonat, ale bylo samozřejmé, že když jsme si už takhle dali při třech lůzrovskejch koboldech, tak finální bitka bude dost zajímavá.

A taky že byla:). Při vstupu na pole osudu (trošku nadneseně řečeno místo finální řežby) jsme viděli alchymistu a kouzelníka na jakémsi na pahorku a ti měli jakési řeči, postupem času z nich vylezlo, že jsou to ti vesničani, kteří nás odrazovali od cesty dál a teď za to prý zaplatíme. Jako první do nás vlítli nějací trollové se sekerami, byli dva a jednomu jsem znonarmoval zbraň, kterou mu v mžiku zase zchladili:). Tyto dva primitivy jsme ještě docela zvládli, pak ale přišli koboldi a začalo to být špatné (ono to začalo být špatné už předtím, ale to ještě nikdo neumíral), ti psi nám dali docela zabrat a začaly padat první mrtvoly na obou stranách, když začalo být jasné, že dostáváme dost na frak, tak si kouzelníci sami začali zabíjet svoje vlastní koboldy (že nás prý zabíjejí moc pomalu:)) Za moje poslední magy jsem si ještě očaroval hůl, abych s ní mohl bojovat a šlo se rubat, postupem času jsem totiž zůstal sám a se mnou alchymista a kouzelník, protože jsme „museli“ vyhrát, tak se kouzelník efektně sám zabil při rituálu a s alchymistou jsem si měl dát férovku, jelikož měl asi 20 životů, tak to nevypadalo moc dobře a ani to nebylo dobré, pořád nastavoval ke mně záda, abych ho mohl praštit a když jsem měj jeden život, tak mě ještě vyléčil:), opravdová bitka začalo až když se mu začalo schylovat ke konci života, nakonec jsem ho zabil a našel u něj nějaké spisy, ty jsem pak odevzdal a dozvěděl se, že je to ještě nějaká úplně nová frakce a zřejmě budou taky dělat problémy. Celou konečnou bitku bych popsal asi takto „Nepřítel měl plné ruce práce, aby prohrál.“ Po konci jsme šli trochu dál a mohli jsme se koukat na družinku Watakowců, kteří přeci jenom měli hodně zkušeností a to jak těch normálních, tak i těch herních, navíc jim nechyběl žádný důležitý článek co se týče povolání. Alchymista s kouzelníkem měli co dělat, aby i u této skupinky zbyl taky pouze jeden člověk, který to vše dokončí. I přes naší, no jak to nazvat, zřejmě neschopnost a evidentnost, že musíme vyhrát, se mi konečná bitka velmi líbila a to hlavně díky skvělému role playingu obou kouzelníků, kteří opravdu měli slušné hlášky a dokázali skvěle vtáhnout do děje. Hlavně jejich zásluhou byla poslední bitka opravdu epická a nářezová. Po našem úspěchu byla samozřejmě hostina, kterou připravoval Kasař a to se rozumí, že byla vynikající.

Pak už nás čekal jenom úklid a ostatní nepříliš radostné věci. Štastlivci odjeli autem a pak to vypadalo, že snad zůstal jen Křišťál až na jednu výjimku, pak jsme jenom čekali na autobus a k tomu využili ping – pongový stůl. Jako konečnou třešničku stačí jenom dodat, že jsem si tam zapomněl hůl, zhruba 2m vysokou dřevenou tyč, kterou může přehlídnout snad jen idiot:).

Celá akce se mě určitě líbila, bylo to něco pro mě nového a užil jsem si to, ačkoli mě pár věcí štvalo, jako třeba materiální podpora, tak jsem odjížděl plný zážitků a to hlavně díky organizátorům, kteří byli skvělí, všechny své role zvládli na jedničku a i samotný příběh byl velmi zajímavý. Díky všem!

zpackal a ještě to dal do kroniky Kamzík 06/11/2008 17:35

Ze života elitního kobolda

Vrrrrrr.. Haf, haf! Somnos! Chrr, chrr.. Somnos křup. Vrrrrrrrrrr.. Haf! Somnos! Chrooopší… Somnos křup. Vrrr.. Bum! Nonarm! Vzist (zvuk tasení rezervní zbraně). Tak - tak - tak (zvuk boje s dřevěnými meči). Křach (zvuk zlomení rezervní zbraně a předzvěst rychlého konce).

Přihodil Olda 06/11/2008 19:53

Odkazy k akci