Jarňasy 13-16.2.2009 (by:Myšák)

Do psaní kroniky o „jarňasech“ se mi původně moc nechtělo, ale po usilovném nátlaku a přemlouvání ze strany mých vedoucích jsem si udělal skulinu v mém již tak nabytém programu člověka s chřipkou.

Do Vrchlabí jsme se vrátili po několika letech, útulná klubovna(někdy až moc) se po asi půl hodině vytopila na ještě snesitelných patnáct stupňů. Večer byl ve znamení klasického klábosení a nezbytného mlácení a ležení v chumlu mezi roztoči nabytými molitany. Večer k nám přišel Olda a předčítal nějaký horor o kapřících z knížky, já sem opět nezklamal a po prvním odstavci jsem spal jako zabitej. Ráno okolo devíti hodin se objevil ve dveřích lovec upírů, jestli ho takhle můžu nazvat, a chtěl po nás abychom šli najít ingredience pro zabití upíra který ho pronásleduje. Ze slušnosti jsme tento úkol přijali a už v deset hodin jsme pobíhali po okolí Vrchlabí a sháněli co je třeba. Museli jsme překonat takové obtíže jako stavění mohyl nebo v sakra velké zimě naplnit ešus z půlky vodou z rozpuštěného sněhu. Nevím jak ostatní, ale mě ještě hodně dlouho nechtěly ruce poslouchat. Po splnění tohoto nelehkého úkolu na nás čekala další nepříjemnost, dozvěděli jsme se, že upír sídlí v márnici nedaleko odsud a jestli ho chceme porazit, tak musíme strávit noc v jeho doupěti. Rozhodli jsme se tedy, že opustíme naše dosavadní působiště ve Vrchlabí a přestěhujeme se do márnice v Lánově nedaleko odtud. Kolem poledne jsme se rozloučili s Vrchlabím a zanedlouho jsme se octli na hrůzostrašně vyhlížejícím německém hřbitově, mimochodem nejvíc se bál Tučňák, který prohlásil že tam nevkročí, ale vidina obědu po tak namáhavém dni byla silnější. Celý hřbitov byl pokryt deseticentimetrovým popraškem sněhu a místy to opravdu nahánělo hrůzu. Po exkurzi hřbitova jsme zpozorovali márniční domek, kterému se kouřilo z komína. Namířili jsme si to rovnou k němu a k našemu údivu zjistili že je to klubovna Lánovských skautů. Vešli jsme dovnitř kde na chodbě na nás čekal cvičící stroj, několik starých košťat a starý márniční stůl. Za dalšími dveřmi již byli známé tváře našich vedoucích v příjemně vytopené místnosti. Klubovna o jedné místnosti a jedné kuchyni byla v celku dostačující. Hlavní místnost byla nahoře upravená s prostorem pro spaní. Ani jsme se neohřáli a už jsme pádili se Sapikem pro dřevo do sklepa. Jako uvítací dárek jsme museli složit oslavnou báseň na upírovu po počest. Po několika hodinách nekonečného nicnedělání, čtení fotorománů v časopise Skaut a mlácení vším možným, co je po ruce, jsme začali hrát bezvadnou hru s vyprávěním příběhu o upírovi a sbíráním sirek, jistě si na tuto hru vzpomínáte, tak ji ani nemusím vysvětlovat. Třetí den, jestli to takhle můžu nazvat, jsme se vydali k „Babce kořenářce“ která věděla o upírovi více a my se mohli dozvědět spoustu důležitých informací. Samozřejmě se to neobešlo bez jistých úskalí, které na nás narafičil osud. S nepřízní osudu jsme bojovali jak v tom,kdo ujde nejdál s hořící sirkou,tak opět v naší oblíbené disciplíně „stavění mohyl“.Kolem poledne jsme se vyvalili na kopci s kapličkou a nadšenými běžkaři běhajícími dokola po okruhu. Nahoře jsme jako kompliment babce museli uvařit polévku. Do lesa na dřevo se vydali všichni kromě mě, který dostal za úkol vykopat jámu pro ohniště. Zanedlouho už oheň plápolal a polévka, nebo spíš hrachová břečka, jakbysmet(karbonizovaná kaše s kousky klacíků popela a našeho společného potu, který jsme vynaložili na tak velkolepé dílo).Každý kromě Míši (to bylo snad poprvé co sem jí záviděl, že nemůže jíst hrách) povinně ochutnal. Ten kdo to nepozřel, neví co to bylo za humus :-). Po „dobrém“ obědě jsme se dozvěděli spoustu důležitých věcí od babky jak přemoct upíra. Kilometr od nás měla být stará důlní lanovka, na kterou jme se měli napojit a jít podle ní, válení ve sněhu a šermování rampouchama bylo bezvadné krácení dlouhé chvíle. Po nálezu lanovky jsme se vydali podél ní. Lanovka se táhla členitou krajinou, a tak si jistě dovedete představit jak obtížná byla cesta, nic co by oddíl Irbis nezvládl, ale metr sněhu už bylo hodně na tak dlouhou cestu.Zanedlouho jsme narazili na Sapika a jeho hru, ve které jsme běhali pro papírky s indíciemi, ze kterých se složilo výsledné slovo. Hra byla jednoduchá nejen proto, že Sapik zapomněl, že to má bejt stylem „hu tu tu tů“. Další zastávka byla u Sindibáda, kde jsme hráli navigační hru, to si jistě také všichni pamatujete. Všichni prošli „močálem“ bez újmy a tak jsme se mohli vydat dále do jámy lvové. Kačena měla pro nás další pikantnost, pytlík drceného kokosu, půl kostky másla a hořká čokoláda, další „prasárna“ po obědě. Řeknu vám, ta kaše oproti tomu máslu bylo zlato, kupodivu to v nás zmizelo docela rychle. Poslední zastávka před závěrečnou bitvou byla u Kuldy, Kulda v přestrojení za dalšího upírobjce, který de probudit jablkem (slovo ze Sapikovy hry). Moje oběť za kolektiv přinesla ovoce, teda spíš jablko ze stromu na který jsem musel vylézt. K večeru jsme dorazili do klubovny, konečně, řekli si mnozí, ale čekala na nás závěrečná bitva s upírem, kterou teda k mému zklamání zajistil upírobijec, zanedlouho se ozvaly upírovy skřeky. Večer jsme hráli takové ty obyčejné skautské hry.

Ráno jsme sbalili, nanosili dřevo a uklidili. Celá tahle výprava z mého názoru byla bezvadná až na ty dvě polívky a dva pytle těstovin co sem musel nýst do klubovny.

Jeste si zapomnel na to, ze sme jak silenci bezeli z kopce a delali kraviny O:) Kuba